Své dětství prožila Simone Veilová během druhé světové války, z níž si odnesla řadu traumatických zážitků, např. v souvislosti s několika nacistickými koncentračními tábory, kterými prošla. To vše vedlo k jejímu odhodlání usilovat o sjednocenou Evropu, o kterou se zasazovala po zbytek svého života.
Byli jsme přesvědčeni, že pokud by vítězové z roku 1945 nedokázali dospět k rychlému a úplnému usmíření s Německem, rány, které Evropa utrpěla a které se znásobily jejím roztržením na Východ a Západ, by svět zavedly na cestu k dalšímu konfliktu, který by byl ještě ničivější než ty předchozí.
Život a doba
Politický vzestup Simone Veilové začal již v době, kdy zahájila svou kariéru právničky. V roce 1974 ji francouzský prezident Giscard d’Estaing jmenoval ministryní zdravotnictví.
Brzy poté začala bojovat za legalizaci potratů ve Francii, kterou se jí podařilo prosadit až poté, co ji ve francouzském Národním shromáždění podpořila i opozice. V roce 1975 byl daný zákon přijat. To se považovalo za významný úspěch a daný zákon vstoupil ve známost jako „la loi Veil“ (zákon Veilové).
Vize pro Evropu
Když prezident Giscard d’Estaing požádal Veilovou, aby byla na čele kandidátní listiny jeho strany pro první přímé volby do Evropského parlamentu v roce 1979, vzala to jako příležitost, které musí využít.
Veilová byla řádně zvolena do Evropského parlamentu a ten si ji vybral za svou předsedkyni. Stala se tedy první předsedkyní prvního přímo voleného Evropského parlamentu a první ženou, která stanula v čele nějakého orgánu EU. O dva roky později jí byla udělena Cena Karla Velikého za její osobní příspěvek k jednotě Evropy.
Pocta Evropského parlamentu Simone Veilové.
(Tyto informace nejsou ve zvoleném jazyce k dispozici.)